Oficiální stránky města Zlína

Na Kolektivní dům neboli Kolhaus jsem se s rodiči přistěhoval v roce 1952. Byly mi tři roky a netušil jsem, že jsem se ocitl spolu s desítkami přibližně stejně starých dětí v socialistickém stavebním experimentu padesátých let od architekta Voženílka. Malé byty s minikuchyňkami bez oken, kam se korpulentnější maminky mých kamarádů sotva vešly, byly kompenzovány rozlehlými foyery se širokým schodištěm a výtahy, dlouhými chodbami, velkými střešními terasami a obrovskou tělocvičnou v posledním patře. Tam jsme se mohli vydovádět, hrát nekonečné turnaje v ping pongu nebo se večer podívat na film, který promítal elegantní František -Fifa- Shejbal a přitom být beznadějně zamilován do krásné Heleny Matuštinové. My děti jsme byli spolu za chvíli jedna ruka. Kolhaus byl pro nás jakási krajina nastojato, skýtající nespočet možností. Doslova se zde žilo kolektivně v duchu padesátých let. Už ten impozantní vstupní prostor obložený mramorem s lesknoucími se dvířky od poštovních schránek - ta naše měla číslo 306. Vlevo klubovny sportovních oddílů Jiskra nebo Spartak, už si nepamatuji, a záchody. Když byla doma obsazena koupelna, seběhl jsem v pyžamu na WC v přízemí. Vpravo restaurace nebo jídelna s kuchyní, kde se mělo vařit pro celý barák, ale to nějak nefungovalo. Zato jsem tam chodil k výčepu tátovi na pivo do džbánku, nebo se vzkazem od maminky, aby už jako ráčil od piva nahoru. Někdy v sobotu se naši vyfikli a šli dolů tančit. Stala se pak z toho tradice, papučový bál se jí říkalo. Když už se nám pak omrzelo žít kolektivně, z restaurace se stala hospoda a nakonec studentská menza. Potom už ani ta ne a krásný prostor zel prázdnotou. Co s ním?

Po několika variantách bylo rozhodnuto, že zde vznikne městský kulturní institut s výtvarnou galerií. Ta byla akceptovatelná i pro obyvatele domu. Vedle hlavní funkce se tu mohou odehrávat i další aktivity, jako například přednášky, veřejné čtení, večery poezie, divadlo jednoho herce, videoprojekce, školení, semináře, předvádění firem a výrobků, módní přehlídky, recitály, komorní koncerty, loutkové nebo maňáskové divadlo, šachové turnaje, kurzy, výuka kreslení, zkrátka možnosti jsou nepřeberné. Paní Ondrová vymyslela název Alternativa a elegantní logo nakreslil finský student Fakulty multimediálních komunikací UTB Zlín.

Prostor je to opravdu krásný. 270 m˛ na půdorysu 18 x 15 metrů s vysokými okny na straně východní a západní, se čtyřmi sloupy uprostřed a čtyřmetrovou světlou výškou. Stav před započetím rekonstrukce, to byl takový zanedbaný polátaný interiér po socialisticku: původní parketové vlysy pod nánosem čtyř vrstev PVC, kanalizační trubka protínala bez zábran strop a mizela v podlaze vedle betonového sloupu obloženého dřevěnými laťkami, upatlané hliníkové rámy vyplňovaly otvory. Závan padesátých let na nás dýchne ve vstupní hale obložené travertinem a hlavně obrovskými basreliéfy s budovatelskými reliéfy dožínek s traktoristy na jedné straně a skupinou dělníků u soustruhu na straně druhé, dílo pánů profesorů Habarty a Kováře.

Úloha vdechnout prostoru nový život připadla architektům Jiřímu Svobodovi a Haně Maršíkové. Oba se pohybují mezi mladými lidmi na vysoké škole a profesně na volné noze. Oba mají blízko k interiérové tvorbě, jsou dostatečně zapáleni a na výsledku jejich snažení je to znát. Vsadit na neokoukané tváře se vyplatilo. Jak s prostorem naložili.

Všechno to začíná už ve vstupní hale, která je společná jak pro obyvatele domu, tak i návštěvníky galerie. Zrekonstruovány jsou podlahy, travertinové obklady, hliníkové dveře nahradily dřevěné. Schránky se lesknou jako při kolaudaci, nově je vyřešen panel se zvonky. Vstoupíme do vlastní galerie. Vpravo nově zařízená provozní kancelář. Imobilní překonávají schody pojízdnou plošinou. Dva přední sloupy jsou spojeny stěnou a vstup je tak oddělen od sálu. Z opačné strany je možno použít stěnu jako promítací plátno. Vpravo je šatna pro návštěvníky, vlevo nově zařízená kuchyňka - bar. Za ní zázemí sálu se skladem, šatnou a minimálním hygienickým zařízením pro účinkující. Všechen mobiliář v jednotném designu. A barvy: čelní stěna pojednaná hráškovou zelení, barové skříňky vínová červeň. Nečekaná a krásná kombinace. Vše ostatní zářivě bílé, stejně tak jako dlouhé rolety před okny sloužící k zatemnění při vizuálních produkcích. Rolety jsou vtipně využity i pro ukrytí budovatelských motivů, které by bylo barbarské odstranit. Jednak -nejsme jako oni- a možná zas budou jednou dobré - při české povaze! A když už jsme u těch kamufláží - odpady u sloupů jsou zabaleny do měkkých tvarů z nerezového plechu. Jednoduché, elegantní, účinné. Na podlaze byly položeny parkety, které dávají prostoru pocit tepla a intimity. Nově byl též navržen systém centrálního osvětlení, geometricky jednoduchý, ale maximálně flexibilní a designérsky soudobý. Doplněn je jednotlivými kusy osvětlení, jež tvarem evokují padesátá léta. Velká část interiéru byla pouze repasována, ať už mluvíme o dřevěném obložení stěn, krytů radiátorů, či parapetních deskách. Součástí rekonstrukce je i prostor nalevo od vstupní haly. Zde byl umístěn depozitář, ale především obnoveny naprosto zdevastované toalety. Teď budou sloužit pouze návštěvníkům galerie. Nevím, lze-li říct o záchodech, že jsou třešničkou na dortu, ale tady tomu tak je. Od použití sklobetonových tvárnic přes marmoleum na podlaze, až po výraznou barevnou stěrku na stěnách, to vše s dokonalým detailem. Tak nějak by měl vypadat soudobý vstup do původní architektury. Jakkoliv se to zdá nemožné, s výsledkem by snad mohli být v tomto případě spokojeni i památkáři. A to by bylo u nemovité kulturní památky ČR č. 1895 co říct! Jedinou výtku bych vznesl k výstavním panelům. Vypadá to, jako by byly šity horkou jehlou nebo vypůjčeny z jiného výstavního prostoru.

Rekonstrukce galerie se podařila. Dík patří i realizační firmě POZIMOS, jmenovitě pánům inženýrům Lysoňkovi a Havlíkovi. Za 3,5 mil. Kč vznikl krásný prostor. Doufejme, že si do něj zlínská kulturní veřejnost najde brzy cestu.
 

Ing. arch. Pavel Novák
7. 10. 2003