U těžké dopravní nehody pomáhal také zlínský strážník

Neuplyne den, aby sdělovacími prostředky neproběhla zpráva o těžké dopravní nehodě, která změnila osudy jejich účastníků i jejich blízkých. Statistické údaje vypovídají o tom, že v  roce 2015 došlo na českých silnicích k 93 067 dopravním nehodám, při nichž zemřelo 660 osob, 2 540 lidí bylo těžce zraněno a hmotná škoda dosáhla téměř 5,5 miliardy korun.

Podle těchto čísel si ale málokdo dokáže představit hrůzu, která se po každé takové události odehrává. Čerstvý zážitek, který zůstane jistě dlouho a hluboce vrytý do paměti, popsal strážník zlínské městské policie Petr Tichý, který se v pátek 16. září 2016 vracel domů společně se svým malým nemocným synem:

„Kolem šestnácté hodiny jsem projížděl mezi dvěma obcemi na Uherskohradišťsku. Přitom jsem spatřil před sebou, na horizontu silnice, několik stojících vozidel. V okamžiku, kdy jsem dojel k poslednímu z nich, vidím, jak v poli leží na boku černé osobní vozidlo po havárii. Ve stejné chvíli vedle mě v protisměru couvá jiné vozidlo na polní cestu, zastavuje a jeho řidič vybíhá směrem k havarovanému autu. Uvědomuji si, že je to čerstvé...

Předjíždím ostatní auta a také zaparkuji v bezpečí na polní cestě. V autě mám čtyřletého syna s teplotou, který naštěstí spí. Ještě stihnu stáhnout všechna okna, aby se nepřehřál, a utíkám k místu nehody. Společně s druhým mužem voláme do vraku auta a zevnitř se ozývá volání o pomoc. Vzápětí na místo přibíhá také mladý pár.

Havarovaný vůz leží na boku a společně zjišťujeme, že jediný způsob jak se dostat dovnitř jsou pravé zadní dveře. Přítomný muž drží otevřené dveře a já stoupám po rozpáleném výfukovém potrubí a nádrži nahoru po podvozku. Promáčklými dveřmi zjišťuji situaci a opakovaně se ptám, kolik je ve voze lidí a jak je kdo zraněný? Zevnitř se ozývá hlas mladé ženy: „Jen já, jen já... Pomoc! Asi to bude hořet…“

Uvnitř je plno rybářského náčiní, krabice se vším možným, je obtížné se orientovat. Lezu do útrob vraku a vidím řidičku, která je zaklíněná levým loktem za zády, schoulená tak, že hlavu má na okraji stropu a okna, pravou nohu v prostoru pro nohy spolujezdce, zády na bočním skle řidiče. Popraskané čelní sklo a zdeformovaná střecha dává jen malý prostor pro únik. Mladá žena se mnou komunikuje, odpovídá na otázky, stěžuje si na bolest celého těla… Nehýbu s ní, ale s úlevou vidím, že dokáže sama pohnout nohama i pravou rukou. Hlavu má od krve, podlitiny pod levým okem, hematomy všude na hlavě, zbytek těla je na první pohled bez zranění. Otírám jí obličej od krve, sundávám vlasy z tváře, snažím se dodat pocit klidu. Stále znova se se ptám na zdravotní stav. Stěžuje si na hrozné horko, potřebuje na toaletu, chce jít ven a taky chce napít. Říkám, že do příjezdu lékaře nemůže nic pít a pomoc je na cestě. Je silně rozrušená, vzlyká, nadává, prosí, abych jí sundal alespoň boty a ponožky kvůli nesnesitelnému horku. Alespoň v tomto jsem jí mohl vyhovět.

Má neustále strach, že auto začne hořet, zvenku k nám pronikají hlasy, že tam něco teče... Rukou se mi daří prorazit rozbité čelní sklo. Lidem na poli podávám kobereček z auta, aby s jeho pomocí mohli sklo zvenku vytrhnout, protože v jednu chvíli vidím, jak se o to snaží holýma rukama. Daří se. Dovnitř vniká aspoň trochu vzduchu a díra ven, i když malá, je pocitově k nezaplacení.

Kontrolky palubní desky září do šera zničené kabiny, ale zápach paliva uvnitř naštěstí cítit není. Snažím se vytáhnout klíče ze spínací skříňky. Jde to hodně těžko, protože je zasunut ve zdeformované palubní desce. Napotřetí to vyšlo, palubka zhasíná, uklidňuji řidičku a hledám další viditelná zranění – negativní. Zvenku mi podávají telefon s aktivním hovorem s dispečinkem zdravotnické záchranné služby. Rychle popisuji aktuální stav a dostává se mi ujištění, že ambulance je na cestě…

První na místo přijíždí hasiči, vzápětí policie a záchranka. Vrak auta na pokyn velitele zásahu opouštím, teď začíná jejich část práce. Slyším, jak záchranáři ihned volají vrtulník. S jejich svolením si ze sanitky beru desinfekci a čistím se od krve, řidiččiny i své.

Přibližně po deseti minutách, když je už zraněná žena na nosítkách v sanitce, jdu ke svému vozidlu za synem. I když stojím u silnice na kraji pole, všude kolem je slyšet hluk a houkání záchranářských aut, klidně spí. Zkontroluji jej, zhluboka se nadechnu a opatrně spolu vyrážíme k  domovu. Snad se i zraněná řidička nakonec vrátí ke svým blízkým…“

Prosíme, jezděte opatrně!